V našem kreativním klubu jsme vyráběli batikované papíry

Jestli budete chtít kouknout, jak se nám to povedlo, můžete na kreativním blogu .

A proč jsem to sem napsala, když jiné věci z kreativního sem nedávám? Protože mi vyšly opravdu krásné obrazce a maličkou chviličku jsem si nad tím zameditovala. Bylo to moc krásný a pěkně jsem se ponořila do hlubin svého nitra.

Ve čtvrtek jdeme na České nebe

Již za tři dny uvidí celá naše rodina (tedy Matty a já) a ještě naši dva kamarádi zbrusu novou divadelní hru z pera slavného českého génia a všeuměla Járy Cimrmana. Straaaašně se těšíme :)

Přednášky modlitebního týdne

Právě jsem si stáhla přednášky modlitebního týdne mládeže. Je to naprostý luxus. Jestli chcete, přednášky z názvem Seznamte se, Já Hospodin, stahujte zde

Článek o mojí práci v Litoměřickém deníku

Diakonie se službami uspěla
Na tři roky získá od kraje peníze pro terapeutickou dílnu v Terezíně a zaměstnávání handicapovaných
JANA MICHÁLKOVÁ
Litoměřice/ Pracovitý, spolehlivý, bez problémů. Tak hodnotí okolí Petra Zgažara, handicapovaného s lehkým mentálním postižením z Domova Na Pustaji z Křešic, který od začátku ledna letošního roku uklízí v litoměřické nemocnici. Během krátké doby se tu zorientoval, s jeho prací jsou zde spokojeni.
„Vytírám výtahy, někdy leštím skla a uklízím toalety,“ vysvětluje Petr. „Práce mě baví, jen začátek mi dělal problémy. Naučil jsem se ale zeptat, když jsem něco nevěděl,“ vzpomíná na dobu, kdy se v bludišti nemocničních chodeb pohyboval podle obrázkových návodů. „Chybami se člověk učí,“ mudruje muž, kterého už podruhé pomohla zaměstnat Agentura podporovaného zaměstnávání při Diakonii ČCE Litoměřice. Loni při sezonním úklidu v letním kině.
Jana Matoušková, Petrova pracovní konzultantka a pracovnice Diakonie, k tomu říká: „Při našich návštěvách zjišťujeme, jak klienti práci zvládají, jestli jsou schopni s pomůckami pracovat a v daném čase práci provést a zda pro ně není vzhledem k jejich zdravotnímu stavu náročná. Zároveň je podporujeme a pomáháme jim.“
Peníze na tři roky
Diakonie ČCE Litoměřice uspěla v otevřeném výběrovém řízení Ústeckéko kraje, což pro ni znamená, že bude mít v následujících třech letech finančně zajištěné dvě ze sociálních služeb, které poskytuje lidem se zdravotním postižením – službu Sociálně terapeutické dílny v Terezíně a Sociální rehabilitace v Litoměřicích.
Pro Sociální rehabilitaci získala celkem 7 059 000 korun a pro Sociálně terapeutické dílny 7 975 700 korun.
Peníze na obě služby má tak tři roky jisté a nebude o ně muset každý rok žádat ministerstvo práce a sociálních věcí. Služby financované jen z MPSV jsou na financích každoročně krácené a opakovaně se o ně musí žádat.
Smlouvu již ředitelka litoměřické Diakonie ČCE Irena Opočenská a hejtmanka Ústeckého kraje Jana Vaňhová podepsaly.
Pro handicapované
Službu Sociální rehabilitace, kterou poskytuje Agentura podporovaného zaměstnávání, může ročně využívat 45 uživatelů.
V současné době zde pracují čtyři konzultanti, každý může mít na starosti až sedm klientů. „Věnujeme se ale nejen jim. Další zájemci k nám přicházejí na jednorázové konzultace, když třeba potřebují poradit při sepsání životopisu, připravit se na pohovot se zaměstnavatelem a podobně,“ říká vedoucí Agentury Lenka Sovová.
Během trvání projektu poskytla Agentura služby zhruba 60 lidem, z nichž 20 našlo v loňském roce uplatnění na otevřeném trhu práce.
Na provozování služby Sociálně terapeutické dílny je letos vyhrazeno 2 379 900 korun. Je novou službou, která probíhá v Centru sociálních služeb Klobouk Diakonie v Terezíně od letošního ledna a může ji využívat 10 handicapovaných.
Podle mluvčí Diakonie Vladimíry Tomášové může být projekt podpořen pouze z jednoho státního zdroje. Tím, že Diakonie získala na tyto dvě služby finance z veřejné zakázky, znamená, že bude muset ministerstvu práce a sociálních věcí vrátit na uvedené období dotaci, kterou od něj dostala. Přijde tedy o částku 1 495 166 korun.
Diskuze na www.litomericky.denik.cz/diakonie, anketa k tématu na této straně


DOSTAL ŠANCI. Petr Zgažara od ledna uklízí v litoměřické nemocnici. Agentuře podporovaného zaměstnávání Diakonie ČCE Litoměřice se tu podařilo najít práci dvěma svým klientům. Druhý z mužů tu pracuje od loňského jara.
Foto: Deník/Karel Pech

Tak to mi opravdu udělalo dobře na duši...

Dnes jsem se probírala na internetu články o Mariánském kultu. Na webu Grano Salis se docela často objevují články, které dost tvrdým, řekla bych netolerantním způsobem popisují otázky, které pálí protestantské církve. Tento článek nebyl výjimkou. Řekl A (zhodnotil kult jako modlářství), ale ne B (že svatí lidé byli svatí proto, že byli lidskými bytostmi, které se hluboce odevzdali Bohu a bylo to na nich vidět). Marie byla rozhodně ženou, která Bohu odevzdala vše, co měla. 

Pod článkem se ovšem rozhořela diskuze o tom, že je Mariánský kult podvod, modlářství, hřích. Docela dobře to tam zdrbli. Reagoval tam také jeden katolický věřící, praktikující mariánský kult a docela ho to vzalo. Zakončil sdiskuzi tím, že děkuje, že ho ubezpečili, že je velký hříšník. Jenže pak se to přesunulo - díky bohu - do roviny, která rozhodně neměla zůstat nezmíněna. Bylo očividné, že lidé, kteří tam píší proti kultu, jsou již předem zaměřeni proti a nechtějí předně hledat pravdu, ale přenášejí své nepřátelství na čtenáře. Další diskutující toto stanovisko pronesl a zároveň poděkoval za povzbuzení, že ho tyto informace motivovali k tomu, aby se kultem začal více zabývat a ověřil si informace sám. 

No a na úplný konec diskuze přišel jeden diskuztující s tím, jestli se ten člověk hlásající stanovisko "proti", nepoznává v textu EGW:  

Na adresu zmíněných extrémistů E.G. White už před více než sto léty sto léty sama napsala: „Člověk, který sám nečetl, nebo plně nepochopil význam autorových slov, je opakuje tak, že k nim více či méně přidává výklad svůj. Dojem, kterým pak na své posluchače působí, potom závisí na jeho předsudcích a představách. V jeho snahách o nápravu se odrážejí jeho vlastní povahové rysy. Útočí na lidi. Vybírá z poselství určité části a používá je proti svým bližním. Svým jednáním je pak spíše odrazuje než získává. Mohl by a měl by přinášet pokoj, místo toho však vyvolává spory. Nikdo by neměl sbírat mé nejpřísnější výroky určené jednotlivým lidem nebo rodinám a uplatňovat je jen proto, že chce mít v ruce hůl a něco prosazovat.“ (3 SM 285-287) E. G. White proto doporučovala: „Nespoléhejte se na neověřené zprávy ... Pokud chcete vědět, co ... Bůh dal, čtěte ...zveřejněné spisy.“ (5T 695,696) Taková byla touha ženy, kterou již v její době zklamali její vlastní následovníci.

Tak to mě fakt potěšilo :-) 

Máme to opravdu každý v sobě?

Předně tohohle článku bych ráda uvedla, že nepředkládám žádné obecné pravdy, spíš bych ráda, abyste třeba hledali se mnou a nacházali své odpovědi, protože jedině ty jsou podstatné a smysluplné. 

Ten níže uvedený text jsem našla na jednom fóru a docela mě tak nějak přinutil zase jednou se zamyslet nad tím, proč vlastně věřím v Hospodina. 

Já si myslím že nemá cenu řešit nejaké nábožensví...každý má to pravé náboženství v sobě.... a to by měli vědět všichni..největší sranda je že vám každý řekne že jediné správné nábožentsví je to jeho...blbost komu bych měl v tom případě věřit kašlu na náboženství.... jediné co je potřeba znát je láska, harmonie,tolerance, radost a karma co potrebujem vedet víc. život je cesta nejde o ten konec ani zacatek ale o tu cestu tak si zivot uzivejte jak to jen jde a nehádejte se kvůli nesrovnalostem...pravdu má uplně každý ale pravda je čistě individuální. hlavní je zbavit se ega sobectví lenosti a strachu

Ono to totiž takhle zní docela pohodově, že by si člověk i řekl, jo super, tohle je ta obecná pravda, princip, když se podle toho zařídíme, budeme mít svět bez válek, bez konfliktů, budeme tolerantní k ostatním, nebo aspoň harmoničtí ve svém vlastním životě, ve svém vlastním nitru a prožívání, budeme nacházet soulad s absolutnem v meditaci, zbavíme se ega a sobectví a budeme v jakémsi klidu prožívat naše dny, až přijde jednou smrt. Nevíme, co je za ní, vlastně nás to ani nezajímá, protože třeba život je dlouhý, dá se toho hodně stihnout, když to prožijeme obře tady, tak budeme umírat s pocitem dobře odvedeného života, prospěchu společnosti, která nás svým významem dalece přesáhne, protože to ne my, ale ona je věčná. 

Je něco špatného na tom, že bychom chtěli mít ty dobré vlastnosti, co jsou výše uvedeny? Není. Je věcí víry, jak to chápeme (protože Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy). Možná je to dáno mentalitou (a není mentalita toho kterého národa také výtvorem, darem Boha?), ale můj Bůh je bohem osobním, je to reálná osoba, která - bohudíky - se stala člověkem a žila tady s námi na tomhle světě, reálně patří do dějin téhle planety. Osvobozuje mě od mnoha věcí (poslední dobou ses v tomhle směru, Bože, fakt rozšoup) a jsem mu za mnohé vděčná. Můj Bůh není "to něco, co je nad námi", není nějaká abstraktní veličina, která představuje jen jakýsi intelektuálně - meditační shluk dobrých věcí na téhle zemi, kterých bych se měla držet. 

Ale jsem rozhodně tolerantní a nebudu to nikomu vnucovat :-) , jen jsem se chtěla podělit o dobrou zprávu, že Bůh je osoba...

My ženy...

Můžete to nazvat pokecem,sdílením, popovídání, klábosením, super večerem nebo odpolednem, babincem nebo jak chcete, prostě je jasné, že ženy se potřebují sdílet. Vychází to dle mého z touhy po přijetí, po porozumění, po pobytu se spřízněnou duší. Prostě je to fakt, ta dvě pohlaví, co byla stvořena k obrazu Božímu, mají jiné prožívání, jiné porozumění a často bych řekla, že i jiné vnímání. Proto se holt někdy my ženy musíme sejít a popovídat s někým, kdo má stejné ty výše uvedené charakteristiky. Nejde to samozřejmě s každým a je úplně skvělé, když někoho takového potkáte a je to oboustranné.

Protože to považujeme za velmi důležité, takhle se občas setkat a "pokecat", rozhodli jsme se, že se občas takhle setkat u nějaké činnosti, nebo v kavárně. Blog najdete na http://zenaustudny.blogspot.com/ .